Jaromír Jágr
Jedna z nejvýraznějších postav českého hokeje poslední dekády.
Jaromír se narodil 15.2.1972 v Kladně, vyrůstal v nedalekých Hnidousích. Hokejově pak v PZ Kladno, teprve v dorostu přestoupil do slavnější Poldi.
Před odchodem do Ameriky hrál v naší lize dva roky s bilancí devadesát zápasů / sedmasedmdesát bodů. Nemíjely ho pochopitelně ani juniorské reprezentační výběry, vrcholem se pak stal šampionát dospělých v Bernu 1990, kdy mu bylo teprve osmnáct let. Tam se stejně starými parťáky v útoku Reichelem a Holíkem vytvořili jednu z našich nejnebezpečnějších útočných vozeb, a jak se dalo očekávat, další rok už brázdili zámořská kluziště, což jim umožnily nastalé politické změny v roce 1989.
Na draftu 1990 byl Jágr vybrán jako celkově pátý Pittsburghem Penguins. Sešel se tak v jednom klubu se svým velkým idolem Mario Lemieuxem.
Hned v prvním roce se s Tučňáky radoval ze Stanley Cupu. Události, na kterou jiní borci čekají celou kariéru, si tak mladý Jágr vychutnal už ve svých devatenácti letech. V příští sezóně se radost opakovala.
Další dvě sezóny byly ve znamení Jágrova herního vzestupu. Výkony šest a jeden bod pod stobodovou hranici znamenaly výrazný posun. Druhý z nich stačil dokonce na první desítku v celkovém pořadí produktivity 1993-94. Přesto se mohlo mylně zdát, že český útočník žije hlavně ze souhry s kvalitními spoluhráči. Všechny pochybovače umlčel ve své páté sezóně. Během stávky si odskočil zahrát domů za Kladno (jedenáct utkání, dvaadvacet bodů) , kde se rozjel ke svému do té doby nejlepšímu vystoupení v NHL. Kapitán Mario Lemieux se rozhodl z důvodů léčby zad vynechat celý ročník a Jágr se bez rozpaků zhostil jeho role.
Další rok potvrdil, že Pittsburgh už není týmem jednoho muže, jak tomu bylo v dobách kralování velkého Maria. Jaromír mu velmi zdatně sekundoval a výsledkem byl bodově nejpovedenější ročník - sto devětačtyřicet bodů (62+87) znamenalo rekord mezi pravými křídly, stejně tak sedmaosmdesát přihrávek, čímž vymazal dosavadní zápisy Mika Bossyho.
Následující rok byl ve znamení lapálií s třísly, díky kterým vynechal devatenáct střetnutí. Přesto mu pětadevadesát bodů (47+48) stačilo na šesté místo po základní části.
Příští sezóna 1997-98 začala, tak jak skončila předešlá, tedy pokračujícími problémy s třísly.
Díky zlepšenému zdravotnímu stavu tak stihl v národním dresu vyhrát zlato na Olympiádě v Naganu, na kterém se výrazně podílel pěti body a překvapivě ukázněným výkonem. Přes původní rozjařilá prohlášení z pražských oslav : „Pro mě už sezóna skončila…“ šokoval po návratu do Ameriky unavený Jágr (stejně jako většina našich olympioniků) čtyřmi body v zápase proti Montrealu. V podobném tempu odehrál i zbylé zápasy, díky čemuž si odnesl svou druhou Art-Ross trophy, a jako jediný se dostal přes sto bodů (35+67).
Ročník 1998-99 lze označit v kariéře Jaromíra Jágra za nejúspěšnější. Zhruba od vánoc se začal svým konkurentům výrazně vzdalovat, ve finiši pak měl na svém kontě výborných sto sedmadvacet gólů a přihrávek (44+83) a s jednadvaceti bodovým náskokem obhájil trofej Arta Rosse.
Poslední ročník v dresu Pens (2000-01) byl ve znamení šokujícího návratu Maria Lemieuxe. Jágrovi se v úvodu základní části příliš nedařilo, společnou řeč nenašel ani s českým koučem Ivanem Hlinkou. S návratem někdejšího kapitána se ale vše v dobré obrátilo. Český útočník pomohl fenomenálnímu „Super Mariovi“ k úžasnému comebacku, ten jej zase vrátil zpět do hry o Art Ross Trophy. Nervydrásající souboj Jágr - Sakic o čelo produktivity byl plný zvratů a trval v podstatě do posledního zápasu. Nicméně nakonec počtvrté v řadě a popáté celkem putovala cenná trofej do rukou rodáka z Hnidous.
V létě 2001 Jaromír po jedenácti letech v jednom klubu změnil působiště. Ve hře o českého útočníka bylo několik klubů, všem ale nakonec vypálil rybník Washington Capitals.
Seznam Jágrových úspěchů je úctyhodný, takže si je pro pořádek zrekapitulujme : dva Stanley Cupy (1991, 1992) , pět Art-Ross trophy (1995, 1998-2001), jedna Hart trophy (1999, celkem čtyři nominace), dvě trofeje Lester Pearsona (1999, 2000), 1.All Star tým 1995-96, 1998-2001, druhý All-Star tým 1994 a 1997. Čtyřikrát pokořil hranici sta bodů, desetkrát nastřílel třicet a více gólů, dvakrát zlomil padesátku. Drží historický rekord v bodech (149) a asistencích (87) mezi pravými křídly NHL. V celkovém počtu nasbíraných bodů už jsou před ním z Evropanů pouze legendární Jari Kurri a Peter Šťastný. 30.12.1999 zaznamenal své osobní maximum - sedm bodů v jednom utkání (3+4 proti Islanders 9:3). Zajímavostí je pouze devět hattricků (při celkovém počtu více než čtyři sta branek), což svědčí o velmi vyrovnané střelbě.
Krom zmiňovaného MS 1990, odkud má bronzovou medaili, odehrál ještě nešťastný šampionát v Itálii 1994 (sedmé místo), Kanadský pohár 1991 a Světový pohár 1996 - opět nijak vydařené akce a konečně Olympijské hry 1998, kde se přece jen dočkal své velké medaile.
V roce 2006 dosáhl hranice 600 gólů kariéry a celkového počtu 1500 bodů.
V roce 2005 se mu podařilo s Národním týmem České republiky získat zlatou medaili na Mistrovství světa ve Vídni, o rok později pak bronz ze Zimním Olympijských her v italském Turíně.